Úlet

Znáte to, zaletíte si do vlasti na měsíc. Navštívit příbuzné, ukázat roční A. její nerodnou vlast. Těsně před odletem chytíte Covid-19, takže vám uletí letadlo a než se z toho dáte dohromady, tak Ryanair zruší všechny lety až do konce roku. Tak si koupíte letenku na začátek ledna, několikrát vám změní čas i den a nakonec se rozhodnete návrat do totálně zavřeného Irska odložit. Sousední země (Slovensko a Rakousko) čím dál víc komplikují tranzit. Ryanair postupně ruší všechny lety až do července, ale váš na konci března ještě stále platí. Irsko nejdřív zavede povinný negativní vstupní PCR test a doporučení pro samo-izolování a pak zlegalizuje čtrnáctidenní vymahatelnou karanténu a začne pracovat na povinné hotelové karanténě stylu Nového Zélandu. Počítá hlavně s africkými a jihoamerickými zeměmi, ale mluví i o zemích, které pandemii nezvládají, kam nepochybně patří i Česko. Kvůli mutacím přidávají i Rakousko. Nervózně sledujete situaci, dostupné letenky a jak české nemocnice postupně vyhlašují stav hromadného ohrožení osob. Sem tam se objeví nějaká zmínka o nějaké mutaci. Povinnou hotelovou karanténu podepisuje irský prezident. Na letišti cestovatele z 33 zemí vyzvedne armáda, doveze do hotelu střeženého bezpečnostní firmou, kde dospělý zaplatí za dvoutýdenní pobyt 2000 € a dítě 500 €. V sousedním Spojeném království už to funguje. A tak si nakonec koupíte mnohem dražší letenky s tříhodinovým přestupem v Paříži na půli března s tím, že původní let propadne.

No řekněte, takový normální pandemický příběh.

Loni jsme si pod stromeček dali dva nové velké kufry, protože co lepšího si darovat, když vám aerolinky ruší jeden let za druhým.

Po sedmi měsících u Klářiných rodičů, jsme se pravda trochu zabydleli, a tak jsme pro jistotu k těm dvěma kufrům přihodili třetí, abychom taky A. vzali nějaké hračky do karantény. V průběhu balení jsme se rozhodli poohlédnout po nějaké přepravní společnosti, která by nám dovezla banánovku nebo dvě věcí, které se nám do letadla už nevejdou.

Vybraná společnost naštěstí nabízí množstevní slevy, pokud je váha víc než sto kilo.

Dva dny před odletem jsme se nechali otestovat na stejném místě jako poprvé. Tentokrát tam čekalo mnohem víc lidí - asi tak třicet, což je asi tak o třicet víc než na konci září. A. je od povinného negativního testu osvobozená, a tak si jenom posměšně strkala sama prst do nosu. Na vedlejší továrně na bonbony vlála irská vlajka, proto jsme se tam stavili nakoupit pár kilo cukrovinek, protože to se přece vždycky někam ještě vleze.

A tak jsme letěli. Z Prahy, od které nás na jižní Moravě dělí schodovitá překážka, kam se víkend před naším odletem po zimní přestávce vrátili dělníci. Jelikož jsme potřebovali překonat dvanáct okresů a tři státy, tak jsme měli opravdu hodně papírů včetně čestných prohlášení, pracovní smlouvy, účtu za elektřinu a kartičky do dublinské knihovny.

Na pražském letišti bylo všeho všudy méně lidí, že čekalo v pátek na testy, takže když A. uklouzla na mokré podlaze (asi si nevšimla varovné cedule), tak prázdnou halu vyplnil alespoň její křik. Pohled na všude přítomná spící letadla ji ale brzy uklidnil.

Přestože jsme přijeli kvůli očekávaným byrokratickým a zužovacím problémům o dvě a čtvrt hodiny dřív, náš let byl hned první na ceduli.

Martin se při bezpečností kontrole viditelně ošíval, protože si sebou sbalil i několik hřebíků, aby se v karanténě nenudil.

A. si oblíbila židličku pro kojence, kam se může kojenec při kontrole posadit, dívá se a rodiče zatím zběsile hledají, proč pípají a vysvětlují, proč zrovna hřebíky. (Nechali mu je a stejně se nudil.) A. nejdřív nechtěla židličku opustit a když se uvolila, nešla vyndat.

Letušky nás při nastupování trochu překvapily oznámením, že letadlo je plné a že nám nejspíš vezmou i kufry plné knížek a plyšáků, které jsme pro A. měli s sebou, aby nás spolucestující nezačali nenávidět ještě než vzlétneme.

Než jsme vzlétli, začalo sněžit, ale nad Francií se honily mraky a dešťové přeháňky.

I přes minimum letů jsme museli chvíli čekat, než se na pařížském letišti CDG uvolnilo místo a my mohli jedinými dveřmi nastoupit do autobusů, které nás dovezly do části letištní budovy, kde ze stropů různě trčely dráty a hned nás obklopilo hejno personálu kvůli PCR testu, ale místo něj nás nasměrovali do jiné části na navazující let.

Tam jsme si tříhodinové čekání zkrátili v dětském koutku hraním analogového Tetrisu.

A. to moc nebavilo a radši šla konverzovat s nedaleko si hrající starší francouzskou holčičkou, která se taky jmenovala A.! Přestože jedna silně žvatlala a druhá silně nepoužívá slova, si rozuměly.

Dlouhou frontu způsobenou kontrolou certifikátů o PCR testu a měřením teploty nám A. zkrátila máváním na letušku, která nás vzala přednostně.

Nad Irskem tradičně foukalo, což zdůraznil pilot tvrdším přistáním a Martin rozmazanou fotkou Dublinské zátoky.

Martin se původně těšil, jak při pasové kontrole budeme ukazovat QR kód s potvrzením, že jsme vyplnili Passanger Locator Form online, ale celník nechtěl vidět ani vytisknuté potvrzení ani pracovní nebo nájemní smlouvu. Jen se na nás usmál a řekl "Vy tu žijete, že?".

Před letištěm jsme nasedli do prvního taxíku, který byl schopný pojmout všechny naše zavazadla, a jízdou vlevo jsme byli za patnáct minut doma.

V našem bytě se toho naštěstí moc nezměnilo, akorát chvíli trvalo než se vyhřál z patnácti stupňů (což je normální teplota v irských domácnostech). Na stole jsme našli něco jako seschlý sliz (asi jablko) a v ledničce prošlé pivo, které Martin se slovy "kal není na závadu" vypil a šli jsme spát.

Zdroj obrázku v pozadí: flightradar24.com