Jak si tady mluvíme

Cítíme se tady v Dublinu vlastně podobně jako třeba na pražských Královských Vinohradech. Taky tady všichni mluví anglicky, irštinou tady slýcháme jen hlášení názvů zastávek v autobuse.

Jsme si vědomi, že naše výslovnost rozhodně není perfektní. Ass [æs] (zadek) a as [əz] (tak, jako) někdy zní fakt podobně. A přesto jsme se zatím nesetkali s někým, kdo by se s námi odmítl snažit mluvit, přestože někdy můžeme působit mírně zadko-centricky. A zatím to vždycky dopadlo dobře.

Učíme se prostě každý den, jelikož život nás učí sám. Třeba kolegovi praskla trubka v koupelně, tak jsme si vysvětlili, jaký je rozdíl mezi Iick a leak. Ono je to ve výslovnosti opravdu podobné, vlastně je to jako [lik] a [lík]. Ale když voda olizuje zeď, je to asi horší, než když jenom trochu prosakuje. Koupelnu už má opravenou, to je hlavní.

Nedávno se mě prodavačka při placení v Tescu ptala, jestli potřebuju kolo – Do you need a bike? [Du jů nýd ə bajk?]. Nechápal jsem, jakou akci tam mají, že mě chce za můj nákup za 10 euro takhle odměnit. Ale ukázalo se, že se ptá, jestli nechci tašku – Do you need a bag? [Du jů nýd ə bæg?].

Drobné nedorozumění jsme měli i v kostele s panem farářem, když jsem se ho zeptala, jestli v pondělí večer bude v kostele zase svinčík. Nějak se mi spletlo mess [mes] a mass [mæs]. Takový nepatrný rozdíl a z kostela je bordel.

Místní mluvčí mají vám na požádání velice ochotně zopakují, co říkali, ale bohužel se stejnou kadencí jako poprvé, přestože že je prosíte ať zpomalí. Jen mluví víc nahlas (i když se někdy zdá, že víc nahlas už to ani nejde).

Taky se mi stalo, že mi řidič autobusu něco dlouze vysvětloval. Říkala jsem si, že je to nějaké dlouhé, to bude asi víc než přání příjemné jízdy. Když pak v půli cesty ohlásil, že končí a že máme všichni vystoupit, napadlo mě, že to bylo asi ono.

A někdy mě omezená slovní zásoba dost limituje. Když jsem chtěla kolegyni v práci vyprávět smutný příběh o mém oblíbeném koníkovi, kterého museli utratit, protože měl hnisavá doupátka v kopytech, moc se mi to nedařilo. Nakonec jsme si to vysvětlily, stejně jako to, že kůň asi nemá rád udidlo v hubě, ale tak nějak tomu chyběla elegance. Protože sehrát pantomimou kus železa v puse nikdy není tak úplně elegantní.

Nebo onehdá u doktora, když se mě ptali na rodinnou anamnézu. Šedý a zelený zákal se nedá přeložit jako gray a green. Tak měl tatínek u mě ve ve zprávě napsáno, že je barvoslepý.

Naštěstí se vždycky nějak dorozumíme. A často stačí usmívat se a kývat.