Jak jsme si k vám zaletěli na Vánoce

Tak jsme zase zpátky na ostrově. Není špatné mít po třech týdnech věci zase ve skříni namísto entropie rozpínající se z kufrů po podlaze, ale jinak se nám v Česku moc líbilo. Zase jsme viděli slunko, takže se v nás obnovila víra, že pořád ještě existuje, a taky jsme zažili mráz (zní to trochu pateticky na to, že bylo asi tak -4 °C, ale ani to se nám tady nepřihodí).

Poprvé jsme letěli s miminkem (vlastním, s cizími křičícími dětmi jsme už lety absolvovali). Dobrá zpráva byla, že tak malé děti se při kontrole na letišti na rozdíl od dospělých nemusí zouvat, a také, že spolu s jejich doprovodem nastupují mezi prvními (ve skutečnosti úplně první, protože ostatní prioritní cestující jsou většinou o berlích, takže není zas tak těžké je předběhnout). Kvůli chybě při odbavení jsme neměli sedět spolu, ale posádka se rozhodla přeskládat kvůli nám pár řad (přeci jenom, kdo dřív přijde, že jo). Mladý pár, který skončil rozdělen uličkou, to zrovna nadšeně nevítal, ale víc jim vadila přítomnost nemluvněte než uličky.

Hned po příletu jsme si v Hodoníně zademonstrovali, dokonce jsme pohovořili veřejně, jak si můžete přečíst v předchozím příspěvku. A v předvánočním týdnu pak ještě jednou v Českých Budějovicích, takže občanským povinnostem bylo učiněno zadost. A teď k těm sociálním.

Na 20 dní našeho pobytu jsme měli naplánováno přibližně 50 návštěv. Zní to šíleně? Divíme se, že nás nenapadlo, že je to fakt bláznivý nápad. Bylo to náročné, ale bylo to fajn. 10 setkání bylo z různých důvodů zrušeno, takže jsme se nakonec dostali na pěkný průměr dvě návštěvy denně. Je to skvělý pocit, že máme tolik kamarádů! Absolvovali jsme společné snídaně, kafíčka, procházky, obědy a večeře… Nikdy by mě nenapadlo, že v tak krátkém čase uvidíme tolik obýváků.

Také jsme zažili několik menších kulturních šoků. Člověk, do kterého na ulici vrazíte, se vám neomluví jako první (spíš vůbec). Při překážkové trase s kočárkem v kavárně se nezvedne půl osazenstva, aby vám pomohli, maximálně vám někdo přispěje dobrou radou (“To si musíte dát ty židle na stranu!”). Ne všude se dá platit kartou, za to vám všude nutí účtenky do nějaké národní soutěže v bonzování a gamblingu. Proč byste za pivo, které stojí jedno euro (nikoliv pět), chtěli platit kartou, že. A největší srandu jsme měli z dopravní situace (nejezdit vlevo nám po roce přijde divné).

Víc než rok bydlíme v Irsku, ale déšť nás stejně překvapil. Hlavně proto, že kočárek, který jsme měli půjčený (tímto ještě jednou děkujeme), neměl pláštěnku. Tady bez ní vůbec neopouštíme byt.

Na druhou stranu dřív by nás vůbec nenapadlo dát si v prosinci kávu venku na zahrádce v osmi stupních (irská průměrná roční teplota).

Z Irska jsme dovezli jeden plný kufr vánočních dárků (především fudge, ginu a whiskey) a zpět si pro změnu odvezli kufr plný slivovice. Takže vlastně moc dobrý výměnný obchod.

Irsko nás přivítalo silným větrem, kvůli kterým letadlo asi půl hodinu kroužilo nad mořem, a jak jinak než deštěm. Kapitán se s námi rozloučil varováním, že je venku zima – šest stupňů, tedy asi o deset víc než na Moravě. Už se těšíme, až tam poletíme zas!